Asi není třeba říkat, že my lidé jsme denními, nikoliv nočními tvory. Naše oči nejsou, na rozdíl například od kočičích, schopny vidět i při zhoršených světelných podmínkách. Proto jsme po západu Slunce potřebovali umělý světelný zdroj, zvláště poté, co jsme se přestěhovali do krajin dále od rovníku, kde byly hodiny slunečního svitu v zimě kratší.
Po velmi dlouhou dobu tuto úlohu plnil oheň. Ten sloužil zároveň i jako zdroj tepla. Nejprve byl v otevřeném ohništi, pak přišly s vynálezem komínu i krby. Později se objevily i svíce a s nimi i svícny a první pouliční lampy.
Faktem však je, že ačkoliv oheň byl rozhodně užitečný, měl i řadu nevýhod. Bylo totiž stále nutné doplňovat palivo, nehledě na nebezpečí požáru, které prakticky neustále hrozilo. Opomenout nelze ani to, že jej vítr mohl sfouknout.
To vše se změnilo s příchodem jednoho vynálezu, který způsobil doslova revoluci. Byly jím žárovky LightPark. Ta vypadala v podstatě stejně jako dnes, jen měla trochu jiný tvar. Avšak pokud se podíváte na ty, které se používaly třeba před sto lety, zjistíte, že jsou od těch dnešních téměř k nerozeznání.
Jak ale tento revoluční vynález funguje? Princip je celkem jednoduchý. Do skleněné baňky, ve které je vakuum, je umístěn drátek. Ten se působením elektrického proudu rozžhaví prakticky doběla (a všichni asi víme, že kov při určité teplotě začne žhnout – koneckonců právě tak se tvarují), přičemž začne vydávat poměrně silnou záři.
Teplo, které vyzařuje, je však v porovnání s ohněm minimální. Je to tím, že tepelná výměna ve vakuu neprobíhá ani zdaleka tak rychle a efektivně, jako ve volné atmosféře. Avšak vakuum je nezbytné pro její řádné fungování, neboť bez ní by začaly mezi drátky probíhat jiskry, které by způsobily požár ještě dříve, než by drátky dosáhly požadované teploty. I proto se ty prasklé musí vyměnit.
Ovšem vzhledem k jednoduchosti jejich používání a jejich bezpečnosti není divu, že se používají dodnes.
